Pozval jsem na čaj držitele Zlaté palmy z Cannes. No řekněte, nezní to pěkně? Historka jako stvořená pro to, aby si ji člověk hýčkal pro potenciální vnoučata. Měl jsem tu výsadu popovídat si na půl hodiny s Apichatpongem Weerasethakulem, režisérem, který tvoří neobvyklé, formálně nápadité filmy, jež více než na příběhu staví na náladách,pocitech, emocích.
Bavili jsme se o Thajsku a jeho obyvatelích, o cenzuře, kterým bývají v jeho rodné zemi občas vystaveny jeho filmy, o pozici nezávislých filmařů, kteří postupně v Thajsku začínají infiltrovat studiový systém. Rozpovídal se i o tom, jakou roli v jeho tvorbě hrají sny nebo proč natáčí raději v divoké přírodě než ve městě. A došla řeč i na to, že filmy jsou pro něj cestou, jak vyjádřit svůj pocit ze světa, a že ho čím dál víc žere politická situace v zemi, takže i jeho snímky čím dál víc zpracovávají společenské nebo politické motivy.
To samé by se ostatně dalo říci o Robertu Sedláčkovi, který v Hradišti v předpremiéře představil poprvé svůj nový film Rodina je základ státu. Byl jsem na něj hodně zvědavý: slyšel jsem na něj předtím spíše rozpačité reakce. Dramaturgové karlovarského festivalu ho například nevzali do soutěže. Rozhodně by se v ní přitom neztratil. Vypráví příběh manažera zkrachovalé banky, po němž jde policie za zpronevěru. On se ještě před zatčením rozhodne vzít svou nic netušící rodinu na výlet. Hlavní postava v podání Igora Chmely je klasický sedláčkovský hrdina – chlapík, který obelhává své blízké i sám sebe. Pro mě osobně v tom filmu nejsou tak důležité politické konotace. Příběhová linka o policii, která jde se vší vervou po dosud beztrestných „klucích“, jak říká režisér, rozkrádajících tento stát, je tak trochu pohádka, utopie.
Ale vlastně jde jako v třeba v Největších z Čechů o komorní drama člověka, který ztratil sám sebe. Hlavní hrdina Libor je bývalý učitel, který přičichl k velkým penězům. Několik let dělal všechno pro to, aby zabezpečil do budoucna svou rodinu, a teď zjišťuje, že cena je příliš vysoká. Sedláček poprvé pro svůj film využil „jeřáby, koleje a vrtulníky“. Povětšinou úplně zbytečně, je to ironické gesto, sebereferenční vzkaz svým kritikům. Ale nějak to k němu patří, stejně jako různé zcizovací pasáže, které shazují vážnost toho, co má režisér na srdci.
Sedláček si v průběhu čtyř celovečerních filmů vytvořil specifický osobní styl, v němž se do vyprávění neustále infiltrují autorovy postoje ke společnosti, pamfletické a filozofické pasáže a osobní traumata. Přes všechnu ambici postihnout zeitgeist jde vlastně o film výsostně intimní. A tím se vlastně příliš neliší od Apichatponga Weerasethakula.